Příprava na třetí závody
Vzhledem k utrpěným škodám, způsobeným při druhých závodech sezóny 2005, konaných v kamenolomu v Kosově u Berouna jsme se hned v pondělí po závodech sešli odpoledne po šichtě v Duchcově a pustili jsme se do rozborky poškozeného levého zadního kola, které utrpělo docela zásadní újmu.
Se zablokovaným zadním kolem jsme si netroufli sjíždět z korby Avie, po poměrně úzkých nájezdech, a tak nám nezbylo nic jiného než rozborku zmáknout rovnou na korbě. Odplachtovali jsme, vyložili všechen přebytečný bordel a sundali kolo. Pomalu se nám začal rozkrývat obraz zkázy. Litinový štít kolové redukce byl roztržen, což už jsme věděli, ale po demontáži jsme konečně zjistili co se vlastně stalo.
Odhadem se celá událost přihodila asi takhle: v záběru se utrhl jeden ze zubů ozubených kol redukce a pořád ještě v záběru se dostal mezi obě kola. Tím se vyvinula taková síla, že roztrhla štít redukce, otrhala spoustu dalších zubů, roztrhla ložiska a nadělala spoustu další škody. Pozitivní bylo, že poloosa zůstala v pořádku.
Teď už jsme věděli co se stalo, co bude třeba opravit, jaké bude třeba sehnat díly, ale pořád jsme ještě nevěděli jak dostaneme Máňu z korby Avie dolů. Ale nakonec jsme i s tímhle problémem poradili. Levou zadní poloosu jsme podložili podvozkem z nákupního vozíčku, který jsme před časem nakoupili za 5,- Kč v Bille a hodinku a půl postupovali centimetr po centimetru až jsme Máňu dostali opět na pevnou zem.
Protože jsme potřebnými díly zrovna nedisponovali, rozhodili jsme hned v úterý sítě po internetu. Shodou okolností ještě týž den přišla nabídka na celé šasi, které přesně odpovídalo našim představám. Následovala rychlá domluva a začali jsme se chystat na sobotní výlet do Čáslavi. Odjezdu ještě předcházelo dilema jakým dopravním prostředkem do Čáslavi vyrazíme. První volba, že pojedeme samozřejmě Avií, se vzhledem k počasí začala rozplývat. Vedro které v té době panovalo a vidina ujetých cca 450 km nás přesvědčila, že bude lepší půjčit si plaťák a vyrazit trochu pohodlněji autem vybaveným klimačkou. A tak jsme taky udělali.
V sobotu ráno jsme vyzvedli plaťák a vyrazili s drobným časovým předstihem do Čáslavi. Vyráželi jsme o něco dřív, protože jsme cestu chtěli využít k návštěvě muzea traktorů a zemědělské techniky, které sídlí právě v Čáslavi. Cesta probíhala dobře a tak jsme před polednem stáli před vývěsní cedulí muzea a četli, že za pět minut začíná hodinová polední pauza. Přes to jsme to zkusili a pan průvodce usoudil, že pauzu může udělat až po našem odchodu a tak jsme prohlídku absolvovali. A stálo to za to.
Po prohlídce jsme vyrazili na dohodnuté místo srazu a po pár minutách jsme našli šasi zarostlé v kopřivách, které čekalo právě na nás. Bylo jasně vidět, že v těch kopřivách už nějaký čas leží, a jak jsme se později dozvěděli leželo předtím ještě na hromadě šrotu někde v Kovošrotu, ale odkryté mechanické části dávali jasný signál o tom, že uvnitř se skrývají přesně ty díly, které potřebujeme a spousta dalších ve výborném stavu. Během chvíle jsme se s majitelem dohodli, že tohle skutečně bereme a společnými silami nás, majitele a sousedů se nám podařilo, asi po hodině práce ve stále trvajícím úporném vedru, šasi naložit a řádně přikurtovat.
Jelikož majitel byl nadšený veteránista, nemohli jsme si nechat ujít prohlídku veškeré techniky kterou disponoval. Po statické prohlídce Tatry 805, Pragy RND a další techniky následovala ukázka v chodu. Stařičký stabilák Slavie - jednoválcový diesel - chytnul hned po otočení mohutného setrvačníku a zvesela si blafal. To byla jen jedna z mnoha ukázek, kdy nám čelist spadla úžasem až někam na zem, ale to nejzajímavější mělo teprve přijít. V tu chvíli padla otázka: "když jezdíte ten trial, máte tak půl hodiny čas?" Po tom co jsme už všechno viděli by jsme zřejmě řekli, že čas máme i kdybychom měli strašně na spěch, ale jelikož jsme čas měli, tak jsme si mohli nádherně užít další ukázku souhry člověka s technikou. Následoval pokyn: "tak nasedat" a během chviličky jsme už seděli v GAZiku a uháněli k blízkému lesu. S tím co jsme tady zažili, nikdo z nás ráno, když jsme vyráželi, zaručeně nepočítal. Gaz měl úpravu motoru, která mu zajišťovala dostatečný výkon i v nízkých otáčkách, což umožňovalo úplně jiný styl jízdy, než na který jsme zvyklí z Tatry.
Opět jsme nevycházeli z údivu. Jednak co takový Gaz v terénu dokáže a v některých místech jsme museli uznat, že s Tatrou by jsme měli zcela určitě potíže. Řidič byl s autem sžitý, terén dokonale znal, jízdu si perfektně užíval a ještě měl spoustu času na to aby nás popichovat poznámkami: "tak to byla dvojka, teď to zkusíme ještě na jedničku ať vidíte ten rozdíl". Po půl hodince ježdění na náročné trati v lese jsme si odnášeli v mnoha směrech nový pohled na jízdu v terénu.
Když jsme vyráželi k domovu, bylo zhruba okolo čtvrté hodiny a my jsme měli asi 250 km před sebou. Horko pořád nepolevovalo a v kombinaci s více jak dvoutunovým přívěsem dávalo našemu Peugeotu docela zabrat. Po prvních desítkách kilometrů bylo jasné, že přejezd Českého středohoří po E 55 od Prahy k Teplicím bude znamenat zásadní problém s chlazením. Abychom to nelámali přes koleno, rozhodli jsme se Českému středohoří vyhnout i za cenu prodloužení cesty k domovu. To vše mělo za následek, že do Duchcova jsme dorazili až okolo 21 hodiny. Hned jsme se pustili do skládání, což nám opět skoro hodinku a půl zabralo. Naštěstí se trošičku večer ochladilo a tak byly na vykládku trochu příznivější podmínky než na nakládku. Na vykládku jsme už byli pouze tři, a tak to byla o to větší šichta. Kočka, která má na štítku napsáno 500 kg, taky nechtěla úplně stoprocentně spolupracovat při skládání více jak tunového šasi a tak jsme si užili docela horké chvilky.
Následovalo ještě vrácení vleku a domu jsme se dostali až těsně před půlnocí. Byli jsme unavení, ale měli jsme všechny potřebné díly a spoustu nových zážitků.
O týden později jsme se sešli zase v Duchcově a pustili se do rozebírání a třídění toho, co jsme si před týdnem přivezli. Protože v současné době nedisponujeme dostatečným množstvím regálů s potřebnou nosností, ukládali jsme zatím provizorně jednotlivé rozebrané komponenty na korbu Avie a když jsme skončili, byla korba plná. Tak že úkoly, které nás čekají jsou jasné - rozchodit Máňu a přeorganizovat sklad náhradních dílů tak aby se nic nepovalovalo po celé dílně a Avii a vše bylo řádně zakonzervováno a připraveno pro další použití. To je šichta, která nám bude zřejmě trvat dalších několik týdnů.
Publikováno: 10.06.2005 v rubrice Sezóna 2005.
Diskuze:
žádný příspěvek
Autor: Toš
Náhled pro tisk
